Musicologica

Zmatený Labyrint a soudobá Kalvárie

Tereza Opálková Kritiky 1+2/2022

Mezinárodní hudební a operní festival Janáček Brno 2022 již osmým rokem dává příležitost přispět svým počinem také posluchačům uměleckých škol. Není tedy výjimkou, že v programu nalezneme díla z řad studentů nebo absolventů Janáčkovy akademie múzických umění. Během letošního ročníku se podařilo uvést díla dvou soudobých skladatelek Noemi Savkové a Markéty Brothánkové, které ve spolupráci s členy Komorní opery Hudební fakulty JAMU připravily a nastudovaly své autorské opery. Díla měla premiéry 10. a 12. listopadu v Divadle na Orlí. Následovaly čtyři reprízy, z nichž jedné ze dne 14. listopadu je také věnována tato recenze.

Obě opery s názvem J. A. K. z Labyrintu a Kalvárie pojí společný motiv bloudění člověka životem a hledání pevných hodnot. Je namístě zmínit, že studenti si přestavení od hudby, libreta, scénografie, nastudování (atd.) až po samotné uvedení dělali naprosto sami. Skladatelky se snažilyzprostředkovat příběh moderním, leč svým originálním způsobem, a tak oslovují skrze svá díla především mladší generace. V obou představeních se využíval tzv. stroboskopický efekt, jev patřící mezi optické klamy. I přes upozornění v programu musím říct, že jsem si efektu nijak výrazně nevšimla, a proto jsem se na něj více nezaměřovala. Hráči v orchestru prokázali, že jim soudobá hudba není cizí. Kromě pár intonačních zaváhání, která jsou zanedbatelná, a místy výraznější dynamiky přehlušující zpěváky, si orchestr v každé inscenaci udržel vysokou úroveň interpretace.

Autorkou v pořadí první opery J. A. K. z Labyrintu je Noemi Savková, absolventa programu Kompozice a teorie ve třídě Iva Medka. Zároveň je také autorkou libreta, v němž se odráží využití předlohy knihy Jana Amose Komenského Labyrint svět a ráj srdce. Režie se ujal Vladimír John a orchestr hrál pod taktovkou Matěje Vody. Představení je založeno na malém počtu postav. Stejně jako v knižní předloze se i zde setkáme s Poutníkem v podání Pavla Janečky, který se dostane do labyrintu a střetává se s možností nahlédnout do světa mnohých povolání a stavů. I přes velký výběr, který je v opeře formálně na principu čísel (Lékařství, Školství, Řemesla, Politika, Jídlo), nenachází onen smysl života – a naopak zjišťuje, jak se věci doopravdy mají. Janečka svým výkonem obstojně vystihl zmatenost své postavy. Pěvecky se ctí zastal svůj part, avšak ve vyšších polohách bylo znát, že ještě není tolik vyzpívaný a určité náročné pasáže odezpíval v křeči. Po dobu Poutníkova bloudění ho doprovází Všudybud a Mámení, kteří hlavní postavě nasazují růžové brýle a nemají pochopení pro hrdinovo zklamání z toho, co vidí. Také jako jediné si tyto tři postavy ponechaly svou starou barokní češtinu, kterou známe u Komenského. Bula Filip j. h. v roli Všudybuda a Zuzana Čurmová v roli Mámení byli přesvědčiví ve svých rolích a znamenitě si vedli pěvecky i během pohybově náročnějších chvílích, kdy kupříkladu lezli po žebříku a zdolávali různé překážky. U zpěvačky ale byl znát silný cizí přízvuk, který již v tak jazykově náročném libretu místy způsoboval nesrozumitelnost.

Nosnými a zároveň vtipnými postavami byla čtveřice herců bez jakékoliv specifikace (Ondřej Dvořáček, Josef Kostka, Michal Busta, Vojtěch Obdržálek), která vystupovala v jednotlivých kapitolách a znázorňovala parodickým způsobem neřesti a problémy společnosti. Zpěváci tak svými výkony a rolemi nahradili složku sboru, která je nedílnou součástí oper. Suverénní ztvárnění někdy až bizarních zjevů, soudobá mluva i velká interakce s publikem dodávaly opeře komičnost, možno říci karikaturnost. Během představení si nešlo nevšimnout, že postavy velice často využívaly mluveného projevu či recitativních pasáží, kterých v opeře bylo dost. To však není myšleno nijak negativně. Důležitou součástí a zároveň poutavým prvkem bylo využití nahrávek hlasu (doc. Mgr. Igor Dostálek, MgA. Andrea Buršová, Ph.D.), který provázel diváka operou a na závěr k Poutníkovi promlouvalskrze známou repliku „Navrať se!“.

Kompozičně se Noemi Savková rozhodla pro polystylovost. Jednotlivé tematické scény podkreslila hudbou různých žánru, za což jí patří obdiv. Stylově rozmanitá hudba podporovala pěvecké party, které se primárně nesly v recitativním duchu. Melodické linie nebyly, až na pár dramatických chvil, nijak zvlášť nápadité, ba naopak velmi prosté. Takto jednoduchá, ale moderně laděná byla i scéna s kostýmy pod dohledem Anny TichéMarie Bartoníkové. Po celou dobu opery se využilo malé množství rekvizit, spíše se autorky scény snažily využít všech prostředků, které od samého začátku byly na jevišti.

Snaha o znázornění bloudění v labyrintu se bohužel mnohdy proměnila v opravdové bloudění samotnou operou. Byť divák skrze promítání a titulky vždy věděl, jaké téma nastává, propojení jednotlivých úseků nebylo tolik zdařilé. Choreografické znázornění zmatení u hlavní postavy mnohdy působilo jako vata mezi jednotlivými čísly, a tak se opera mohla tu a tam jevit jednotvárnou. Naštěstí pomyslnou jednotvárnost vždy rozbily výstupy čtyř herců, které naopak celému ději dodávaly směr.

Mnohem kompaktněji na diváka působila druhá opera večera Kalvárie od absolventky JAMU Markéty Brothánkové. Vytříbený hudební jazyk skladatelky se v díle opírá o práci s melodicko-rytmickými modely, využívanými na principu minimalismu. Skromnost v otázce hudebního materiálu ničemu nepřekáží, ba naopak nechává více vyniknout autorčinu barevnou instrumentaci a smysl pro dramatičnost.

Skladatelka si k psaní libreta přizvala na pomoc kolegu Marka Řiháka, který je zároveň režisérem inscenace. Hudbu řídil student dirigování Marek Madeja. Námětem se Brothánková navrací k biblickému utrpení Ježíše Krista během křížové cesty. Téma v opeře není explicitně vyjádřeno, objevuje se náznakově v průběhu děje, který se odehrává v současnosti. Mnohem tradičněji pojatá opera nám dovoluje nahlédnout do života dvou rodin, které si v jistém ohledu prožívají svou křížovou cestu. Po celou dobu je zde silný motiv virtuálního světa znázorněný elektronikou, kterou zpěváci v průběhu představení využívají. Velmi působivé jsou i repliky sboru, které odkazují na témata, která v dnešní společnosti (spíše bulváru) rezonují. Soudobá opera s duchovním a filozofickým přesahem byla nápaditě obohacena o využití promítacího plátna, na kterém se promítaly výjevy z ulice navozující konkrétní představu časoprostoru. Popřípadě se na pozadí promítaly grafické či světelné efekty.

Každá z hlavních postav se ve svém životě dostává do těžké situace, kterou mnohdy neví, jak řešit. Mladá dívka Klára (Karolína Pohanková) se snaží svou matku (Tereza Horová) propadající alkoholu přimět ke změně, leč zbytečně. Zkroušená se svěřuje svému kamarádu/příteli Tomášovi (Peter Gáč), se kterým má pouze online vztah. Tomáš je ztrápený zdravotním stavem své maminky, která umírá a potřebuje drahou léčbu. Jelikož na ni nemá, prosí svou sestru Aniku (Alžběta Symerská), která je slavná a bohatá celebrita, o finanční pomoc. Za mne velmi důležitou postavou, která symbolicky znázorňuje Ježíše Krista, je postava Benedikta (Jan Kučera) – slepého bratra Kláry, který se všem okolo snaží poukázat na to, jak je důležitá víra. K ostatním promlouvá skrze svou víru a písmo svaté. Všichni zpěváci v hlavních rolích společně s Filipem Bulou j. h. v roli strýce předvedli suverénní a působivé pěvecké i herecké výkony. Karolína Pohanková s Terezou Horovou důvěryhodně vystihly smutek a beznaděj svých postav. Jan Kučera dodal roli Benedikta potřebný stoický klid. Alžběta Symerská jako Anika však v mnohém své kolegy předčila. Zpěvaččina interpretace, s nutnou dávnou arogantnosti ještě lépe vystihující psychologii její postavy, byla výrazným prvkem představení.

Přesto si však dovolím zmínit, že tak profesionální představení v podání studentů a absolventů JAMU by si určitě zasloužilo lepší zpracování samotného programu, ze kterého bohužel není nikdy možno vyčíst, kdy a kdo vystupuje. Pro diváky, kteří ne všechny interprety dobře znají, je podoba programu zmatečná a vůči samotným vystupujícím neuctivá. Tento fakt však nic nemění na tom, že oba počiny skladatelek jsou přinejmenším obdivuhodné. Po interpretační i kompoziční stránce se jedná o působivá díla. Autorky neotřelým přístupem zprostředkovaly závažná témata, která svým poselstvím jsou (a budou) neustále aktuální.

 

Foto: Jan Šmach


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info