Jedním z důvodů, proč se pouštíme do publikování, je jednak společenská odpovědnost, ale také možnost získat zpětnou vazbu. Pokud disponujeme nějakými výsledky, je naší povinností (jako vědců) přispět k něčemu, co bychom mohli označit jako kolektivní vědomí nebo vědu jako takovou. Naše poznatky jsou střípkem do mozaiky, který může druhému ušetřit mnoho času, pomoci mu s pochopením nějakého jevu nebo mu rozšířit datový soubor. V tomto ohledu je známý Johan Gregor Mendel, který vynikal nejen svoji analytickou schopností, ale především pečlivými obrovskými soubory dat, která dával veřejně k dispozici – od křížení rostlin až po záznamy počasí. Ještě mnoho let po jeho smrti byly jeho data sety využívány mnoha vědci jako výborný zdroj informací pro další zpracování. 

Současně je zveřejnění jedinou možností, jak získat zpětnou vazbu – jak se dozvědět, zda postupujeme správně nebo ne. Jsme nuceni formulovat přesně své myšlenky a vypořádat se s připomínkami nebo otázkami kritiků, diskutujících či recenzentů. Pokud někdo tvrdí, že je velký odborník na nějaké téma, jen vůbec nepíše, nevěřte mu – jeho problém obvykle spočívá v tom, že dané věci nerozumí tak, aby ji mohl dobře publikovat. Současně musíme říci, že i negativní či zamítavá zpětná vazba vás může posunout dále a ukázat vám, jak s vlastními daty či myšlenkami lépe naložit. 

Kdo, co říká? S kým můžeme polemizovat?  

Způsobem odborné komunikace je odkazování a citování v textu. Při psaní svého textu formulujete vlastní myšlenky odkazováním na myšlenky autorů, kteří se k tématu vyjádřili před vámi. Odkazování je tedy jakýsi asynchronní dialog. Můžete se setkat s texty, kde je komunikace velmi zřetelná. Typicky zde budou formulace jako „Chomsky říká… “, „Heidegger ve svém díle Bytí a čas uvádí…“, „Narozdíl od Foucaulta se domníváme…“. Využívání těchto formulací může vypadat legračně, zvláště když je v textu používáte častěji. Zároveň je to dobrá pomůcka pro to, abyste se snažili formulovat vlastní myšlenkové cesty a jejich závěry. Typickým nedostatkem textu je pouhé přejímání cizích myšlenek bez jejich uchopení, bez vlastní reakce.  

Recenzní řízení – časopisy, knihy 

Komunikačním prvkem v odborné práci je peer review – recenzní řízení. Recenzní řízení probíhá pro odborné články a pro knihy.  

V případě článku odešlete časopisu svůj text, který jste anonymizovali. Redakce časopisu se pokusí vyhledat dva recenzenty, kteří mají k vašemu tématu nejblíže. Recenzenti projdou váš text, ke kterému dají zpětnou vazbu mnohdy velmi podobnou, jakou dostanete na seminární práci od vyučujícího. Cílem je zkrátka poukázat na možnosti zlepšení a nesrovnalosti. Připomínky recenzentů je potřeba zapracovat, až poté může být váš text publikován.   

V případě knihy může být situace trochu odlišná. Záleží na nakladateli a ediční řadě, nicméně v některých případech recenzenty hledáte sami a zpětná vazba tedy není anonymní. Pokud je to jen trochu možné, to znamená, pokud existují ochotní recenzenti se schopností ohodnotit vaši práci na určité téma, neměli by recenzenti být vaši přímí kolegové. Jedním z benefitů pro ně je, že jsou v publikované knize jako recenzenti uvedeni. 

Recenze 

Jako komunikační prvek můžeme jistě vnímat také recenzi knihy. Recenze se obvykle píší (co nejdříve) do dvou let od vydání publikace. Recenze slouží jako zpětná vazba autorovi, ale také jako kritické představení publikace odborné komunitě. Recenze můžete psát na požádání konkrétního nakladatelství nebo časopisu, dále se můžete také sami nabídnout sledováním výzev k recenzím nebo kontaktováním nakladatele a v neposlední řadě můžete psát recenze zcela nezávisle na svém blogu. Recenzování je také dobrý způsob, jak posílit svou motivaci ke čtení a jak tříbit své myšlenky a formulaci názoru. 

Doporučení k formulaci recenze s ohledem na obsahově metodologické aspekty nabízí Vladimír Spousta. Recenze by podle něj měla obsahovat: 

> Popisně informační aspekty: bibliografické údaje, stručný obsah díla, koncepce díla, metodologické kvality, formální a typografická úprava, okruh potenciálních čtenářů. 

> Analyticko-kritický a hodnotící aspekt: hodnocení z nadhledu, např. optikou určitého oborového problému, analýza myšlenkového přínosu díla, upozornění na sporná místa, konfrontace s vlastními názory recenzenta, zhodnocení díla v celkové autorově tvorbě, zhodnocení celkového významu díla. 

Několik dobrých zásad k psaní recenzí nabízí například text Michala Altrichtera.  

> Preferujte obsah nad formou – nenechte se unést jedním dílčím formálním nedostatkem jako je gramatická chyba nebo datum. Preferujte inspirativní syntézu před dílčí analýzou. 

> Pozitivní ať převládá nad negativním – recenze není útok, hledejte společnou řeč. 

> Recenze je také literární útvar – je vaší výpovědí, která by neměla být unesena emocemi. 

> Kdo recenzuje, měl by také sám tvořit. 

> Osobní výhrady do recenze nepatří. 

> Myslete na nezasvěceného čtenáře, který se může lapit do vašich případných spekulací – vyhněte se jim a buďte věcní. 

> Nechte osobnosti vyrůst – myslete na to, že každý se učí. 

> Chybou začátečníka je snadné vyjadřování ke zkušenějším vědcům. 

Projděte si například recenzi Michala Černého na knihu The Strange Order of Things: Life, Feeling, and the Making of Cultures od Antonia Damasia. 

Peer assessment 

Součástí studijních aktivit může být peer assessment – vzájemné hodnocení úkolů ve studijní skupině. Ten může být součástí formálního studia (jako v případě Kurzu práce s informacemi), nebo utvořený spontánně v rámci studijní skupiny. Peer assessment je skvělou příležitostí, jak získat formativní zpětnou vazbu – tedy takovou, která nám může pomoci formovat se, posunout se.  

Výhodou peer assessmentu je, že v případě kurzů s větším počtem studentů (než např. 15) studenti získají zpětnou vazbu, kterou by jim vyučující nebyl schopen opatřit. Další výhodou je, že studenti mají v danou chvíli podobný vhled do problému a mohou být velmi dobře schopni si vše dovysvětlit. Poskytováním zpětné vazby se sami učíme a reflektujeme vlastní proces tvorby.  

Podstatné je uvědomit si význam, který pro druhého zpětná vazba má a nebát se do ní investovat energii. Důležité je také nečekat chválu, ale konstruktivní pomoc. Zkuste se zamyslet nad tím, jak zpětnou vazbu dáváte vy. 

Formulace zpětné vazby 

Zpětnou vazbu dáváme lidem poměrně často – sourozencům, spolužákům, kolegům při recenzi, možná také lidem v diskusi na sociálních sítích. Proto bychom měli přemýšlet na tím, jak ji formulujeme. Častou představou je, že zpětná vazba je označením chyb, které si má daný člověk laskavě opravit. Cílem zpětné vazby by však mělo být pomoci člověku v rozvoji a hledat k tomu vhodné prostředky.  

Asi každý zná rčení „chybami se člověk učí“. Pokud s tímto souhlasíme, měli bychom dávat pozor na to, abychom pouhým poukazováním na chyby nevytvářeli ve druhých strach z chybování. Chyba může znamenat odvahu něco zkusit, chyba je cesta k pokroku. Zpětnou vazbu potřebujeme, aby nám druhý ze své pozice pomohl odhalit to, co nyní sami nevidíme – protože nám chybí odstup nebo více zkušeností. 

Pro formulaci zpětné vazby se můžeme řídit například touto strukturou: 

> Ocenění + 

> Doporučení ? 

Vypadá to celkem pozitivně, co myslíte? Pozitivní přístup je důležitý, protože motivace k další práci je důležitou součástí zpětné vazby – někdy půlka úspěchu.  

V obou bodech ocenění i doporučení hodnotíme podobné aspekty. V případě ocenění se snažíme poukázat na to, co se zdařilo, co by se mělo upevnit a podpořit. V doporučení popisujeme to, co stojí za pozornost pro zopakování, zlepšení, zamyšlení. Můžeme využít například formu otázek, které podporují myšlení. 

Zpětná vazba by měla být cílená a konkrétní. Představte si například zpětnou vazbu k článku formulovanou takto: „celkově se mi to docela líbí, jen ta druhá podkapitola se mi úplně nezdá“. Z takové zpětné vazby si moc nevezmete. Srovnejte například s touto zpětnou vaznou: „Článek je dle mého vhodně strukturovaný a čtivý. Pouze ve druhé podkapitole vnímám určitý problém s logickým uspořádáním informací, musel jsem ji číst třikrát. Jak by mohly jít informace lépe za sebou?“ 

Příklad zpětné vazby k článku formou ocenění – doporučení: 

+ Na článku oceňuji originalitu závěrů, které autor vyvodil. 

+ Oceňuji také pečlivý výběr zdrojů a zpracování přehledové části, která čtenáře skutečně uvede do problematiky. 

? Je autorova interpretace Heideggerovy světliny vhodná? Doposud jsem se domnívala, že světlina je jeden zkoumaný fenomén. 

? Jsou informace v poslední kapitole logicky uspořádané? 

Diskuse 

Jednou z klasických forem je také diskuse. Typicky se s ní setkáte po příspěvcích na konferenci či semináři. Diskusi můžete zavést s cílem posunout v úvahách přednášejícího, ale také otevřít diskusi, která posune vaše myšlenky ve vztahu k tématu.  

Důležité je mít také na paměti určitá pravidla diskuse.  

> Sledujeme cíl diskuse – prozkoumání perspektiv na dané téma, zvážení argumentů a vytvoření nové hodnoty ze setkání různých názorů. Cílem diskuse není vyhrát. 

> Nasloucháme ostatním diskutujícím. 

> Rozporujeme názorům, ne osobám. 

> Vyhýbáme se argumentačním faulům. 

> Vyjadřujeme se věcně. 

> Zachováváme otevřenost vyjadřování. 

Samostatným formátem jsou diskusní panely. Těch se obvykle účastní 3-5 odborníků, kteří diskutují na vybrané téma.  

Do diskuse se můžete zapojit také online například na ResearchGate, Twitteru nebo pod konkrétními články (např. na rvp.cz). Polemizovat můžete nejen se známými autory, ale také se svými kolegy – vyučujícími, spolužáky, spolupracovníky. Můžete například na svém blogu reagovat na myšlenku vyučujícího na přednášce, nebo na článek spolužáka. Pokud si vyberete dostupného živého autora, můžete vytvořit sérii reakcí, kterými prohloubíte své porozumění vybranému tématu. 

Podívejte se na několik příkladů: 

• Michal Černý publikoval článek Několik stručných poznámek (nejen) k de Chardinově příspěvku k teorii informace. Jeho kolega Jiří Stodola se rozhodl reagovat v příštím čísle časopisu. V takovém případě se nabízí také autorovi, na nějž vzniká reakce, aby se k tématu vyjádřil. Černý si tedy mohl přečíst Stodolovu kritiku a publikovat své argumenty. Nakonec vyšly dvě vzájemné reakce – Černého i Stodoly. 
• Na článek studentky ve studentském časopise EDTECH KISK reagoval jeden z předních odborníků v oboru z jiné univerzity.  

Sociální sítě, blogy, diskusní fóra 

Vědu a kolegy najdete zcela jistě na sociálních sítích. Je to jeden ze způsobů, jak se udržovat v obraze a jak občas objevit něco nového mimo záměrné vyhledávání. Vhodné je také rozvíjet svůj vlastní profil. 

Research Gate je sociální síť určená speciálně pro akademiky. Můžete si zde vytvořit profil, sledovat kolegy a získat notifikaci, když jim vyjde nový článek nebo kniha na kterou se těšíte. Dokonce zde můžete najít články, které ještě nevyšly, v podobě preprintů. Podobnou sítí je také Academia.edu. 

Twitter je sociální síť charakteristická příspěvky limitovanými na 280 znaků – tedy velmi stručná sdělení či odkazy.  

LinkedIn je profesní sociální sítí. Profil, který vytváříte, je založen na vašem životopisu. Ten nemusí být nutně dlouhý a je možné uvádět i studentské aktivity a zájmy. Přidávat se můžete do diskusních skupin a také sledovat firmy, ve kterých byste se jednou rádi viděli.