Jedna z knih o akademickém psaní má moc pěkný název – They Say, I Say – tedy Oni říkají, já říkám. Vystihuje tím jednu ze silných charakteristik odborné a tvořivé práce vůbec – komunikaci a dialogičnost. 

Co říkají oni? Pokud se vrhneme do řešení problému, hledání odpovědi na určitou otázku, musíme se nejdřív porozhlédnout okolo sebe. Co bylo řečeno, diskutováno, vyzkoumáno, napsáno a kým? Ponor do existujícího poznání a tvorby, objevování těch, kteří si kladou podobné otázky, je předpokladem pro to, abychom měli z čeho tvořit, abychom nevymýšleli kolo, nebo nezůstali stát kdesi bokem v zajetí izolace a ignorance. 

Co říkám já? Zásadní částí procesu tvorby je naše reakce. Ta však nemůže zůstat v naší hlavě – do té přeci nikdo nevidí. Co není vyřčeno, zformulováno, s čím nevyjdete ze sebe ven, jako by neexistovalo. Podobně nikdo nevidí ani do vašeho šuplíku nebo složky v počítači (doufáme). Mluvte tedy nahlas, ať je vás slyšet, prezentujte se, ať je vás vidět. 

Možná by se zmiňovaná kniha mohla jmenovat Oni říkají, já říkám, oni říkají, já říkám, oni říkají, já říkám... s podtitulem …a tak pořád dokola nebo ...cesta tam a zase zpátky. Tvorba je cyklický proces, trochu jako mýtus o věčném návratu. Řídíme se časem Chronos, časem postupně plynoucím, kalendářním, který naši tvorbu strukturuje, ukazuje nám cíl v podobě termínu odevzdání práce, ukazuje nám čas, který máme tu v pondělí na čtení, tu v pátek na psaní. Řídíme se ale také časem Kairos, časem zrání, ve kterém se posouváme do značné míry ignorujíce Chronos, byť na nás tlačí. To znamená, že ve svém tempu přecházíme od dialogu s ostatními k sobě a tvorbě, abychom do dialogu znovu vstoupili – s novými pohledy, s novými otázkami se světlinou viděnou jinak než týden nazpět.  

Možností, jak do dialogu vstupovat, je několik. Předně je dobré vytvářet příležitosti k dialogu. To znamená se vstoupením do jisté oblasti mapovat jeho klíčové body a osobnosti, snažit se udržovat tzv. osobní vzdělávací síť. Tu můžeme rozvíjet z kolegů, autorů knih a článků, z kolegů těchto autorů a tak dále.  

K jejich sledování nám mohou vysoce dopomoci sociální sítě. Akademické, jako je ResearchGate, i ty nejběžnější, jako je Twitter či Facebook. Síť nám jednak pravidelně dávkuje nové věci, na které bychom možná cíleně nenarazili, jednak se o ní můžeme opřít v případě konkrétní potřeby. Budeme vědět, koho se zeptat, či přes koho se můžeme dobrat k tomu, co hledáme.  

Pro vstoupení do dialogu nad konkrétní otázkou je důležité potápění do hlubin dostupných zdrojů informací. Představte si například, že přijdete se zcela geniální myšlenkou. Tou je, že pokud studentům napíšeme zpětnou vazbu, naučí se mnohem více, než když jim dáváme jenom body. A taky budou šťastnější. Myšlenka je to skvělá, problém je, že takovou věc už dávno tušíme a s tímto samotným do světa díru neuděláte, respektive žádnou (research gap) nevyplníte. 

Pokud se ale porozhlédnete, můžete zjistit, kde aktuální diskuse, a tedy aktuální poznání, stojí. Od obecné otázky formativní zpětné vazby se dostanete ke specifické otázce, např. je efektivnější psaná či hlasová zpětná vazba pro studenty univerzitních online kurzů? Dostat se ke konkrétní otázce a problému, co zaplní jistou mezeru v poznání či reviduje něco, na co již sedá prach, nám pomáhá nejen zmíněná síť, ale hlavně různé formy přehledů literatury. 

K tomu, abyste mohli formulovat odpovědi na otázky, můžete využít různých forem a způsobů. Cílem veškeré odborné tvorby není akademický časopis, ale také blog, odborný web, kniha autorského kolektivu vyučujících a studentů, konference, lokální komunita a tak podobně. Otázkou je, komu to chcete říct a jaký je účel vašeho sdělení. 

Podstatným prvkem dialogického procesu je ptát se: Co říkají oni, na to, co říkám já? Tedy reakce a zpětná vazba. Rozhodně ne v tom smyslu, že byste měli dát na to, co si myslí někdo jiný. Zpětná vazba je důležitou součástí učení a reflexe. Potřebujeme pomoc ostatních k tomu, aby nám pomohli uvidět to, co je aktuálně mimo naše zorné pole. To se nám proměňuje například tím, že trávíme s tématem hodně času a ztrácíme odstup, nebo zkrátka proto, že naše možnosti studia jsou omezené a zkušenosti každého odlišné.  

Zpětná vazba vás může vrátit k některé fázi procesu tvorby a posunout k novému náhledu, efektivnějšímu postupu, přehlíženému místu, lepšímu výsledku. Cílem zpětné vazby je cesta vpřed. Je třeba setřást ze sebe obavy a staré struktury zpětné vazby v podobě hodnocení (špatně! chyba!) či kritiky. Opřít se můžeme o konstruktivní a speciální postupy i jednoduché poučky – nedělej jinému, co tobě je nemilé. 

V neposlední řadě je třeba myslet na to, že tak jako jsou jiní lidé členy vaší sítě, vy můžete patřit do té jejich. K tomu slouží různé formy sebeprezentace. Jednou z dostupných, která zároveň podporuje sebeřízení člověka ve svém učení, je digitální portfolio.