Jedním z nejběžnějších kritérií při hodnocení informací je objektivita. Objektivita je však docela ošemetná. Zacházíme s ní s různým předporozuměním, a také definice toho, co je objektivita, závisí na paradigmatu, které sami zastáváme, jaké je v současné vědě či vědním oboru převládající či k jakému jsme vedeni vedoucím naší práce. 

V otázce objektivity se možná nejzřetelněji dotýkáme toho, že na pozadí každého zkoumání je filosofie. Pokud absolvujete pouze základní filosofický exkurz, můžete mít možná pocit, že je filosofie jakýmsi dějepisem. Jaká však mýlka! Filosofie je ve skutečnosti velice živá a její důsledky se promítají do zcela běžného života. 

Například podle George Lakoffa je objektivita nejběžněji spojována s jedinou absolutní pravdou, která existuje ve světě zcela nezávisle na člověku. Člověk se pak snaží o „zrcadlení“ této pravdy. Takové pojetí objektivity ve vědě znamená, že například definování pojmů je snaha o přímou korespondenci s entitami a kategoriemi ve světě a že skutečné a správné vědění tedy musí být vyjádřeno pojmy popisujícími věci tak, jak „opravdu“ jsou – objektivně „z pohledu božího oka“. 

Z Lakoffova pohledu experiencialisty je výše uvedené objektivistické hledisko problematické přinejmenším proto, že zcela opomíjí tělesnost člověka a to, jak tělesnost ovlivňuje způsob, jakým poznáváme. Například tím, jak máme konstruované oko, rozlišujeme druhy barev, které však nejsou nijak dány ve světě mimo nás. Jsou tvořeny naší tělesnou zkušeností se světem. 

To, co je správné či pravdivé, posuzujeme podle Lakoffa a Johnsona za pomoci pojmů, které tělesnou zkušenost odrážejí. Například tvrzení kočka je pod gaučem považujeme za pravdivé díky tomu, že nám naše tělesná zkušenost umožňuje orientovat se v prostoru a rozlišovat nad a pod ve vztahu k našemu tělu.  

Vědu pak můžeme vnímat jako snahu o rozšiřování možností, které nám umožňují něco vnímat, hodnotit a poznávat. K tomu nám slouží výzkumné nástroje různého charakteru – od mikroskopu a dalekohledu po různé metodologické postupy. Metodologie a postupy pak slouží jako pomyslná kukátka či dalekohledy. Různé metodologie umožňují dívat se na stejnou věc a vidět ji z různých stran.  

Objektivita v takovém případě není úsilí o nezávislou absolutní pravdu, ale spíše promyšlená a odkrývaná volba různých perspektiv, jejichž prostřednictvím se díváme na daný problém.  

To ve chvíli, kdy tvoříte vlastní práci, znamená, že k ní přistupujete do značné míry subjektivně. Ano, subjektivně! Vy jste vybrali téma, problém, vyberete literaturu, promítnete do celé práce svou zkušenost, zralost, schopnost kreativity, interpretace atd. Budete také usilovat o originální argumentaci a výsledky práce, které subjektivní z podstaty být musí. Stejně tak je to v případě práce jiného autora, kterou budete hodnotit. 

Objektivitu ve vědě nedělá smazání osobnosti či subjektivity autora. Objektivita by mohla spíše znamenat to, že jako autor, člověk s individuální a subjektivní zkušeností, mám nějakou perspektivu. V případě odborné práce se ji pak musím snažit co nejlépe vyložit ostatním. 

Možné otázky při čtení odborného textu 

• Úvod – Snaží se autor odkrýt čtenáři důvody a pozice pro své bádání? 
• Východiska a současné poznání – Ukazuje autor dostatečně svá východiska? 
• Metody – Jsou dostatečně popsány metody?
• Diskuse – Uvádí autor limity zkoumání? 
• Závěry – Zakládají se závěry na výsledcích studie?  

Po pročtení článku s těmito a podobnými otázkami byste měli být (časem lépe a lépe, nebojte) schopni říci, nakolik vám asi informace připadají v součtu objektivní a jak s nimi tedy dále naložit.